Můj partner je opravdu skvělý motorkář, můj partner miluje motorky a on mi řekl, že prý na motorce seděl už poprvé v osmi anebo v devíti letech. Když mi tohle partner řekl, tak jsem byla docela v šoku. Jak může osmileté nebo devítileté dítě sedět na motorce? Potom on mi vysvětlil, že to byla taková starší retro motorka a půjčil mu ji jeho prastrýc. No, možná v té době, někdy třeba v těch padesátých nebo šedesátých letech, tak asi bylo normální, že malé děti jezdily na motorce. Jenomže dnešní doba je úplně jiná a můj partner mi potom řekl, že prý jeho prastrýc už na tom nebyl zdravotně nejlépe, a tak mu prý bylo asi úplně jedno, co prý někdo dělá s jeho motorkou.
Jeho prastrýc byl do motorky prý úplný blázen, úplně ji miloval a prý každý den ji leštil, aby také ne, protože to byla jeho první motorka, kterou prý dostal v šestnácti letech. Nebyla to taková motorka, na jakou jste zvyklí dnes. Byl to takový prskolet, taková malá jawa. Určitě si myslím, že budete znát jawu. A víte, v jakém ji měl stavu? Byla opravdu v perfektním stavu. On si jí tak strašně moc vážil a sám říkal, že prý na ní téměř nejezdil, že prý si ji hýčkal a bál se, aby se té jawě, té motorce něco nestalo. A já se nedivím. Nakonec to dopadlo tak, že po prastrýci smrti se ta motorka vydražila na osmdesát tisíc korun.
Byla jsem docela v šoku, tolik peněz a stará motorka! Když jsem potom partnerovi řekla, jestli tohle také hodlá udělat, že si pořídí nějakého veterána, aby na tom zbohatl, tak že bych tohle doma nechtěla. Mě by tedy nešlo o motorku, ale spíše o to místo. My už sotva bojujeme o místo, kam dáme naše kola a natož, abychom ještě měli nějakého veterána doma, nějakou krásnou starou motorku. Sice ano, mě by se tohle líbilo, ale zase absolutně není místo. To by si jedině partner musel pronajmout někde nějakou garáž, kam by třeba dal jednoho nebo dva veterány a aby se mu to vůbec vyplatilo.