Někdo je prostě jen turista, který si občas do hor zajde a chodí sem a tam. Druhý je mít musí a bez nich je nemocný. Proto většinou končí u horské služby, nebo se tam minimálně odstěhuje. Což mu my jen závidíme. Život na horách býval pořádně drsný, ale nyní už jsou skoro všude asfaltové silnice, domky a chatky na každém návrší a elektřinu má i spárkatá zvěř u krmelce, aby v noci viděli, co papají. Jo, to je ten pokrok. Ten se zastavit nedá. Milovníci hor, kteří tam nebydlí alespoň vždy ve volné chvíli přijedou na svá oblíbená místa, nebo jsou prozkoumávat místa nová, kde ještě nikdy nebyli a jsou zvědaví, jak to tam vlastně vypadá. A proto se plouží do výšek, kam by vlastně vůbec nemuseli. Tam se rozhlížejí, vysedávají a kochají se pohledem do údolí, ze kterého se sem vlastně vypravili. A to je jejich způsob relaxace.
Tak jako jiní odpočívají v tichosti u knihy, nebo jiní řvou na fotbale, jejich hobby je bloumání po lesích a horách. A považují to za nejlepší věc na světě. Možná i proto se sdružují do různých kroužků a klubů, aby pak společně vystoupali třeba na Říp, jako ten bájný kníže jménem Noe. Nebo se jmenoval jinak? Už ani nevím. No? Kdopak si vzpomene na správné jméno? U nás máme český svaz turistů a já vždycky přemýšlela, k čemu je to dobré.
Nejraději chodím po horách sama, ale to je dán mou povahou. No, dobrá, ale proč oni musí někam lézt v kolektivu třiceti lidí a hulákat na sebe, jak se jim to líbí? Došlo mi to až mnohem později, s přibývajícími léty. Prostě se asi bojí samoty, nebo toho, že sebou někde praští a nikdo jim nepomůže. Takto si mohou vypomoci navzájem. Ale kvůli tomu jich nemusí být třicet. Kdyby alespoň tak neřvali… V horách je krásně vždycky a nejhezčí je to pochopitelně na podzim. Neváhejte a zkuste se tam někdy zajet podívat. Nemusíte nahoru, mrkněte jen z dálky.