UrÄitÄ› si jeÅ¡tÄ› nÄ›kteřà na své vlastnà dÄ›tstvà pamatujÃ. My, starÅ¡Ã pánové a stařà dÄ›dci, jak se kdo cÃtà si jistÄ› vzpomÃnáme na pobÃhánà s dÅ™evÄ›nými puÅ¡kami po lesÃch a na nekompromisnà stÅ™Ãlenà nepřátel. Tehdy byla jediná starost, aby nás rodiÄe pustili tam, kde se vÅ¡e odehrávalo a kde mÄ›li kluci svůj hernà svÄ›t. ObyÄejný, bez modernà technologie, bez mobilů a poÄÃtaÄové grafiky. A i bez toho se kluci ocitali na prériÃch, v pralesÃch nebo klidnÄ› i na SahaÅ™e, podle potÅ™eby a dÄ›tských pÅ™edstav. I ve tÅ™iceti stupnÃch horka se dokázaly dÄ›tské duÅ¡e třást zimou v ledovém iglú, narychlo postaveném a ten nejodvážnÄ›jÅ¡Ã Å¡el lovit lednÃho medvÄ›da. Nikoho nezajÃmalo, že jsou to kluci partyzáni a medvÄ›di výše zmÃnÄ›ného druhu se tam jaksi nevyskytujÃ. No a? TÅ™eba nÄ›jaký utekl z cirkusu.Â
DÄ›tská pÅ™edstavivost má nÄ›kdy docela zajÃmavé rysy. BÄ›hem sekundy se kluk dokáže z Vinnetou pÅ™evtÄ›lit v hrdinného obránce mÄ›sta obklÃÄeného nacisty, nebo v toho kdo je zrovna potÅ™eba. Jen o záporné postavy bývala vždycky nouze. Nikdo nechtÄ›l dÄ›lat nepřátele. Nikdo nechtÄ›l být Santer (záporná postava z knih Karla Maye) a nikdo nechtÄ›l být faÅ¡ista, pokud se hrálo na partyzány. Možná jsou v dÄ›tech nÄ›jak zakomponovány nÄ›jaké bloky nebo co. Â
Pokud se nesmÄ›lo ven, dokázali si kluci hrát i sami. NÄ›kdo si lehl mezi knihy a hltal jednu po druhé, jiný zase stavÄ›l nÄ›jaké stavby z různých stavebnic a Å¡Ãlenci se tÅ™eba uÄili. Každý se bavil jak umÄ›l. A každý podle svého, popÅ™ÃpadÄ› svých možnostÃ. Â
DÄ›ti nejsou nÄ›jak nároÄné, pokud je tomu ovÅ¡em doma nenauÄÃ. Je jasné, že v dneÅ¡nà dobÄ› si dÃtÄ› dupne a dostane nejlepÅ¡Ã mobil. Kdyby si duplo dÃtÄ› pÅ™ed x lety, tak by dostalo tak pár facek a bylo by vymalováno. Takže obyÄejný klacek musel nahradit Vinnetouovu stÅ™Ãbrnou puÅ¡ku, nebo samopal ruského partyzána. A co si malà bojovnÃci užili zábavy. Â