Když se mluví o domestikaci, obvykle si ji představujeme tak, že pralidi odchytili či našli mláďata nějakého zvířete. Ta pak chovali a křížili dál ta, která byla nejpovolnější a člověka nejlépe přijímala. A je pravdou, že u spousty druhů to skutečně tak fungovalo. Jak už to však tak bývá, našly se v přírodě i výjimky. A jednou z nich je i jeden z nejoblíbenějších domácích mazlíčků, kočka. Jistě jste si všimli, že ta klasická, se kterou se setkáme především na vesnicích, se od své divoké příbuzné až tak neliší. Jistě, najdeme zde barevné varianty, které se v přírodě příliš nevyskytují, avšak kdybychom vedle sebe postavili kočku divokou a domácí, laik by měl velké problémy určit, která je která. A to je částečně důsledkem odlišného způsobu domestikace. Zde totiž lidé nelovili malá koťata a nechovali je. Namísto toho naši předci uzavřeli s divokými kočkami jakousi smlouvu.
Začalo to krátce poté, co se z původních lovců a sběračů stalo zemědělské společenství. Obilí bylo nutné někde uskladnit, a tak vznikla první sila. Ta ovšem přitahovala i jiné živočichy, kteří se na novém zdroji potravy rádi přiživili, zejména pak myši. A ti dokázali velmi snadno znečistit celou úrodu, což mohlo být pro danou vesnici katastrofální.
A zde přišly ke slovu kočky, specialisté na lov drobné zvěře. Ty velmi brzy postřehly, že sila nabízí dobrou příležitost se dobře najíst, právě díky myším populacím, které zde sídlily. Lidé si pak velmi brzy všimli, že tito relativně drobní živočichové jsou zároveň i vynikající lovci myší, a tak začali přemýšlet, jak by je u sebe udrželi. Nakonec se dospělo k jakési nepsané dohodě: kočky budou lovit drobné hlodavce, které navíc mohou následně i sníst, a lidé jim za to poskytnou přístřeší, ochranu a jídlo v době nouze. A tato dohoda funguje prakticky v nepozměněné podobě dodnes. A to je i důvod, proč se kočky nestaly tak závislými na člověku a uchovaly si svou nezávislost.