Když si člověk pořídí psíka, má k tomu různé důvody. Nejhorší je na tom to, že si ten kupec nic nezjistí a prostě jej koupí. Dětem pod stromeček. Nu a děti jsou samozřejmě nadšeny a hádají kdo s ním bude spát a kdo s ním půjde ven a tak podobně. Rodiče jsou spokojeni, že udělali dětem radost a myslí si, kdovíjak nejsou dobří. Jenže je to přejde při druhé nebo kolikáté loužičce, či exkrementu. A co je nejhorší, začnou psíka trestat. Chudák je z toho zděšený, protože netuší, proč je bit. Psa samozřejmě trestat lze a někdy se to musí, ovšem ne ho řezat hlava nehlava. A zásadní věc, pes musí vědět proč je trestán.
Takže pokud jej někdo tluče u loužičky, kterou objevil po příchodu domů, je to zbytečné. Psíka lze trestat pouze přímo při činu, tady když to dělá. Jednoduše jej chytit za srst za hlavičkou a mírně zatřepat, přičemž jasně pronést příkaz, že se to nesmí. Třeba zrovna slovem „nesmíš“. Slovíčko fuj se nemá používat, to je dobré k něčemu opravdu důležitému a pes musí ihned přestat s tím co dělá.
Takže slůvko nesmíš a zatřepání, které mimochodem dělala i jeho matka, když je trestala, mu utkví v paměti. Ví, že něco udělal špatně, ale ještě si to neuvědomuje. Zde je to již jen o trpělivosti. A je samozřejmé, že psík musí mít možnost se vyvenčit. Je třeba být u něj a ihned jakmile provede svou záležitost je třeba jej chválit a klidně i přechválit. Vůbec neuškodí nějaký pamlsek. Psík si to bude postupně v hlavě ukládat až začne umět zadržovat moč tak už vevnitř loužičku neudělá. Časem mu tato záležitost tak zevšední, že bude svou potřebu provozovat už jen venku a nikde jinde. Jenže to nepůjde ihned napoprvé. Chce to čas. A jak jsem zmínil výše, trpělivost. Nu a tím se dostaneme, jak často vlastně psíka venčit. Názory se různí. Pravidlem by mělo být tři krát denně. U štěněte samozřejmě vícekrát.
